Vyznání.

Jsem slabá třtina, hledám oporu,

div trud svůj mohu nésti;

mých tužeb slunce kleslo za horu,

a přece věřím v štěstí.

Přec chytám s chvěním onen paprslek,

jejž nadějí zvem v žití,

tvůj úsměv můž být jediný můj lék –

ó nech mne šťastným býti!

Já hledal boha, hledal pravdy zář,

vřel nadšením, mřel v touze;

teď zbyla mi jen drahá tvoje tvář,

a její úsměv pouze.

Já v moře krásy duši ponořil,

já k idealu toužil,

leč bol můj nad vším, co jsem vytvořil,

jak lačný dravec kroužil.

Teď štěstí mé když chce mi otrávit,

měj se mnou slitování;

chci u tvých nohou tichý, vděčný být,

chci věřit v úsvit ranní,

chci duši noře ve tvůj milý zrak

se učit blaho chápat,

by žití mého den, jen bouř a mrak,

měl aspoň krásný západ!