VYZNÁNÍ.

Má ženo drahá, bojím se to říc’,

však láska vždycky vyznání se bojí:

čím jsi mi blíž a čím jsi déle mojí –

tím miluji Tě víc!

Vše splnila jsi, co jsem očekával,

ba tisíckrát je dávno předstižen

ten plachý, krásný, zlatokřídlý sen,

jenž po leta se o Tobě mi zdával!

Tvá oddanost a Tvoje dobrota

mi pomoc nesou v denních klopot boje,

a jak dvě slunka hřejou oči Tvoje

v můj podzim života...

Však jsi-li pro mne kvítkem poesie –

i Tebe odmění slast nejvyšší,

až to Tvé srdce samo uslyší,

že pod ním jiné, malé srdce bije...

Ó, promiň mi, když s citem horečným

Tvou ruku líbám, na vše odevzdanou;

ó, nebraň, když mé slzy na ni kanou – –

vždyť nejsem nevděčným!