Vyznání.

Já nemám, bratří, běžných ideálů,

v něž včaroval bych věhlas myšlenky,

jež proplétal bych liliemi žalů,

v něž milosti bych vetkal pomněnky;

zda kdy v mé duši ideály byly,

to věru nevím, neb můj smělý duch

ku předu míří, neboje se Scylly,

a nenávidí minulosti puch.

Jak z jara ptáček poletuje v háji,

si ladě zpěvy, na strom se stromu:

tak těkám já a v říši pestrých bájí

já nelnu k sobě, nelnu k nikomu.

Jen dokud zpívám, píseň jest mi drahá,

kdy dozvučela, zdá se cizí být,

a když má ruka v jinou strunu sahá,

zas jiný jsem: já básně umím žít.

Kdys v tuhé zimě v podvečerním šeru

jsem zřel do polí v čírý led a sníh,

duch roztál v píseň, sáhnu hbitě k péru,

a písní vanul vřelý lásky jih;

a přec dím: Neznám ozpívané lásky,

ten skvělých šaleb pokmit nevinný,

když zdvořilé čtu pěvcův o ní zkázky

jen vzdušné vidím plouti vidiny.

„Co svého máš?“ – Tak často ptám se sebe.

„Nic nebo málo?“ – Kde jest odpověď?!

Nechť jiný v potu snáší k zemi nebe,

můj hvězd i nebe prost je básní svět.

Však něco mé jest; sbystřené mám hledy,

jež umějí v směs vnikat života;

co zdá se jiným prostor býti šedý,

v tom pro mne vzácné kouzlo kolotá.

Kdo sbystřil hledy? – Matka poesie.

Jak, samému mně divná pohádka –

však vím já sáhnout k perlám, jež kal kryje

a pestré klamy svlékat s pozlátka;

zře místo k hvězdám pilně k dobré zemi

kol lidí táhnu čarodějný kruh,

kam lidmil sstoupá s lásky pochodněmi,

pod štítem krásy můj se pouští duch.

Jsem cizí v nivách ideálů běžných.

Když v duši bouří síla k tvoření,

vnořím se v život dalek hnutí něžných

a v postavy se v rukou promění,

co zdá se býti hlinou pouhou, prostou,

jež v rozpadnutí cíl svůj mít se zdá,

tak z vrubův žití plody moje rostou,

a ráno nové tajemně v nich plá.

Mým vůdcem v pouti zásvit věrné krásy,

jenž duši šepce, kde cíl žádaný,

ne obraznost jen; ta kde s pěvcem hrá si,

zpěv motýl bývá větrem zmítaný.

Kdy zkvítá jabloň, pohled oku blahý,

kdy plody nese, duše vidí cíl:

jen sny zas rodí ze snů vzešlé snahy,

pro žití život kráse dává díl.

Ten díl ovlažen rosou mysli jasné,

kel žene v duši sličné naděje,

za listem list jde v míře libohlasné

a květina hle! ve plod dospěje.

Mně život pramen; z něho podnět bera

pod okem krásy pravdu s bájí tkám,

a poesie, sladká slávy dcera,

mně pootvírá již na zemi chrám.