Vyznání.

Co kdy jsem snil, vždy poctivě jsem cítil,

a mísiv sny své poesie duhou

jsem dosti měl, že jsem jich peruť chytil.

Vždy jsem se bránil býti vkusu sluhou,

a nemrzí mne, že jak vítěz štěstí

jsem nespjal k vozu slávy rukou tuhou.

Neb k smíchu mi, kdo drží pevnou pěstí

svou otěž v ryku vřavy, jiným pálí

jak ďáblu svíčku, jen když musí v scestí.

To neblaží, být na vrcholu chvály!

Kde neznali mne, rád jsem všem šel stranou,

a klid můj se mnou na ně patřil z dáli.

Chci dlaň mít vřelou, a mou není hanou,

že tak jich málo tisklo mi ji v žití,

a sval že nemám, který splácí ranou.

Vždyť v žití cíl sám člověk může jíti...