VYZNÁNÍ

Ne, nechci útěchu, jíž jícen smrti zívá,

když nebe zří v sloup obrácený zrak,

má řeč je jistota, má řeč je vůle divá,

do dna se zahryzl života mého vrak,

do tmy je vtesána kuchyň má čarodějná,

v ní marnost světa láska zaklíná:

buď věčná, řeči, buď jak bozi stejná,

buď jako Bůh jediný jediná.

Tvá slova jsou mé prsty hmatající,

kterými držím, co tma zastírá.

Nevěřím ničemu, jen tomu, co lze říci,

v klíč, který sluj mé země otvírá.

V šalebné záři nadpozemských kůrů

šedne tvář světa, rozplývá se tvar;

ať bledý dým obětí stoupá vzhůru,

dole vře země mé čarodějný var.

Ne mlčení, jež v mrazném jasu víří,

já naslouchám, co mluví sladký stín

hedvábným šelestem v mé sluji netopýří,

ze spících křídel nad sebou baldachýn,

naslouchám krvi, jak v číši srdce vřící

myšlenky škvíří šťáva matečná,

jak v peci chtíčů, věčně se spalující,

nejtvrdší tvrdne krystal skutečna

a brousím nerudné a poutám to, co bují,

a hnětu osudné, vyrvané smrti tmám,

já černý mág v své čarodějné sluji,

já zaklínám, já zaklínám!