Vyznání.

I na mne mladé slunce Hellady

se usmívalo světle vavřínovým loubím,

a v šeru lehkonohé dryady

v říš bájí vábily mě švitořivým doubím.

I za mnou v stínu horkých pyramid

šla šlépěj věčnosti kams bludně poušti pískem,

a chatrč zvala v idylu a klid

mě při pokojném moři na pobřeží nízkém.

Týž černý plášť, co Faustu, prostřel mně

kdys démon též, by vzlétla na něm fantasie;

zrak starých proroků též tajemně

mi svítil ve závratnou propasť poesie.

A všechna rozkoš, růžový ten žár,

jenž plní snů tvých, štěstí! opojivou tůni,

i před mým retem kypěl ve pohár

a vábil nachem, šumem, sladkodechou vůní!

I mně též krása obrůstala svět

jak bujný prales úpon čarovného vděku

a ztápěla svůj obrovitý květ

v zář hvězdnou, v luznou půlnoc šerodávných věků.

Hle blankyt nesmírný! I mně se v nach

a rosný třpyt i duhu nebo v černo halí

a ve zvon hromu bije na poplach

a strašnou harmonii bouře z hlubin valí!

Neb jásá skřivanem! To vše i mně!

Mým vesmír přenádherný, mým jest bůh tam v dáli

a mým to srdce zde, jež plamenně

se v sladké modloslužbě nadšenosti pálí!

Mně též pěl Hesiod! Mně zvučely

též bitvy myšlének a soudy dějů k duchu,

a plamen apoštolům nad čely

plál v prostřed orlích křídel velebného ruchu!

Vždyť osud, otec básníků nás všech,

mě nevydědil, sypal hrsti drahokamů

mi v obraznosť již v mládí hravých snech

a dal mi zahradu svých nejkrásnějších klamů!

A dal mi hruď též ostře proklanou

stem dýk, stem žhavých tvorstva otázek i záhad,

a v dráhu k světlu, věštci hledanou,

dal k povzletu mi vášeň, ježto nezná váhat.

Svět velký jest a život bohatý!

Boj pravd a říší, východ hvězd neb idealů,

los tvůj i lidstva! Duch tím rozňatý

zří v poupě zavřené i ve svědomí králů.

Však na tom obraze, na moři tom,

kde každá vlna zázrak, každý ruch pln krásy

a kouzlem sálá každý světla lom,

bod jeden zřím, kam bouřně srdce mé se hlásí.

Ó na té oblasti, kde bohové,

všech světů zjevy velké, radostné jsou doma,

kde blahou pravdou sny jsou májové,

tam na krvavou, temnou skvrnu klesám rtoma.

Ta dýše smutkem, jako matčin rov,

smrť v milenčině oku, rána v prsou děcka,

vzhled sestry znectěné! A beze slov

jest výčitkou, a jest v ní žal i bída všecka.

A jest v ní všecka velkosť, pýcha, slasť,

a lne k ní láska, která co ten život trvá!

Ta zbožňujíc mou pokřivděnou vlasť

jme poslední mou vroucnosť, jak ji vzňala prvá.

Jen ty, ó duše drahé půdy té,

jež krev i slzy pila, krev i slzy lije

zpod koruny své věčně trnité,

jen tys v mém srdci pravdou, tebou krev má bije.

Tys má v tom světě cizím! K jediné

jen tobě plá můj zrak, má náruč i má ústa!

I lkám, že z vroucí krve tvé i mé

ti jako tmavá růže jen má píseň vzrůstá.