VÝZVA K CESTOVÁNÍ

Obloha modrá, bez mraku

a dálky volají.

Pojď ve svět plný zázraků,

hle, cesta, les a za ním věž,

a než se, brachu, naděješ,

hory se modrají.

Teď máš jich tolik, nevíš kam

bys právě putoval.

Máš zem teď svou, svůj drahokam,

že třeba křížem krážem jít,

zřít se všech stran ji zasvítit,

bys víc ji miloval.

Ať družnosti tvé dobrý Bůh,

jenž v srdcích lidských je,

laskavý bratr tvůj a druh,

jenž na bouř nehledí ni déšť,

a k nehodám vždy řekne nešť,

ať s tebou putuje.

A trpěliv tě provede

vsi, městy, srázy hor,

ať s tebou běsem pojede

sta kilometrů rychlíky

a v okruh krajů veliký

tvůj vetká rozhovor.

Ať po sněhové závěji

tě snáší jako ďas

ať vlny vzduchu úpějí,

ať vesla řídí loďky tvé,

cíl auta v noci šeřivé,

klus koně v denní čas!

Ty stále s lidmi, zvířaty

a věcmi vřele spiat,

k své zemi jako přissátý,

nového žití bohatýr,

mír budeš hlásat, plodný mír

u domů všech a chat.

A nevíš, větším blaženstvím

zda dojmou roviny

dozrávajícím klasem svým,

zelení stromů, keříků,

s průhledy vod a rybníků

v slunečné hodiny.

Neb z hor kdy zříš, co zatichá

kraj dole, v míru je

a tiše leží, oddýchá,

vsi, řeky, města, samoty –

tys též tou částí jednoty,

jež tmelí, buduje.

Kdo milosti se dočkal z nás,

by pozdravil svou vlast,

ať klekne, synovský svůj hlas

jí vlíbá v trav a prsti chlad,

až bude vánkem povívat

a stíny večer klást.

Ať připomene dnešním dnům

poroby těžké dny,

by syn se nedal katanům,

a aby vlažně nezmarnil

co synům krví zachránil

čin otcův obrodný.