VYZVÁNÍ K HUDBĚ

Ten intimní svět zahraj na klavíru,

mi známý z dětských let: kraj oddychuje v míru.

V něm všecky stezky znám i každou mez,

keř každý znám a strom, jímž hučí les,

chalupu každou stokrát zřím a temné smrky

vlát větrem, cikánit se děti, nahé krky

jich sluncem černat zřím a slyším skřehot vran.

Věc každou denně vídám se všech stran.

Měl spočtena jsem okna, komíny a střechy

i sklepů prohlubně, lavičky pod ořechy,

studánky celé vsi, luk prameniska čistá,

i v prvním jarním větru ke hrám oschlá místa.

Já spočteny měl všecky schůdky, kapliček

i domů vzdálenost a věžiček.

Leč nejpozději naučil jsem se znát lidi.

Ty hloubky z povrchů, jež každý den zrak vidí

mne mýlily, neb cítil jsem, jak mění

se duše v nepostihnutelný stesk i v rozzáření.

Je od milovaných všech věcí cesta k lidu

tak dlouhá, než jej poznáš, jeho radost, bídu.

Dřív lidí nepoznáš, jen všecky jeho věci

když v tobě radostní i krvácí, dnů svědci.

Nuž, zahraj na klavíru, nad háji a luhy

ten pod slunečným deštěm oblouk stkvělé duhy,

když létem všecky věci jasnovidně vzhoří

a jizeb životem jak z dávna zahovoří...