Vyzvání.

Poutníci smutní, ó, pojďte, půjdeme v řadě

přes černé řeky, z nichž páchne nákaza moru,

za zpěvu písní, věštících krásnější doby

století mdlému, spícímu v náručí noci.

Váháte? – Smutek zasypal ponuré pláně,

stíny vás straší, jež nikdy nebyly těly?

Váháte stále a přec to cítíte dobře,

že nic zde není, co hodno bylo by žíti.

Než půjdem – je to nezvyklá, povrchní úzkost

před září slunce v nádherné krajině štěstí,

jež čeká marně tak dlouhá, neplodná léta.

Tož nyní, my, již prokleli mateřskou půdu

a za svým cílem vyšli jsme z šedivých chalup,

voláme z duší slunci svůj nadšený pozdrav!