VYZVÁNÍ.

Na cestu svítí nám plamen,

jímž hoří duše má a Tvá.

Přes trní, močál, kámen

půjdeme sami dva.

Z bolesti, již dá nám den a noc,

budem se radovat.

V nejvyšších pohořích její moc

nad námi bude kralovat.

V nejvyšších pohořích je nejvíc bolu.

Proto i nejvíc štěstí je.

Stoupejme výš a nepohleďme dolů –

závrať tak snadno srazí, ubije.

Kolem nás divokých větrů hvizd.

Budeme slabí a couvneme zpět?

Dovedem opustit pohodlí teplých míst

pro omamný a hořký květ?

Květ kvete již. Tož, chceš-li, půjdeme,

ať by si vítr jak chtěl silno vál.

Květ utrhnem. Jej snadno najdeme.

Květ utrhnem a půjdem výš a dál.