Vzácná moucha.

Létá divná moucha, rozmarná i hbitá;

brzy tu, zas onde písničku si bzučí;

chameleon sedí, číhá, lapá, chytá, –

kterak pro tu mouchu zjitří se a zmučí!

Pro jedinou mouchu! – Jaká však to moucha!

Chameleon po ní náruživě pase;

kolikrát on mění barvu svého roucha,

když tak blízka byvši ulétla mu zase!

Jest to moucha zlatá, s leskem proměňavým;

chameleon po ní chtivým očkem střílí,

vzhůru k stropu levým, dolů k zemi pravým,

vždycky za tou mouchou, k lákavému cíli!

Ach, jak jeho jazyk za mouchou se dlouží,

jazyk skoro delší nežli celé zvíře!

Zázračný ten jazyk nadarmo přec krouží

za vábivou mouchou v nejdelší své míře.

Sezelenal zlostí oklamaný honec,

nadějí zas novou zrůžovatěl nyní,

žloutne, šedne strachem, žeť již všemu konec,

znova lapá: marno, ať si co chce činí.

Ať si jak chce šilhá chytře na dvě strany,

ať mu moucha zrovna kolem nosu míhá, –

sebe umněji ten jazyk nevídaný

ať se vyšvihuje a svou mouchu stíhá.

Marno! – Přec! Hle, lapil pohyb jeho křepký

konečně tu vzdušnou Štěstěninu dceru, –

neboť jazyk mrštný, smělý, dlouhý, lepký

vždy přec chytne zlatou mouchu karrieru.