VZÁCNÁ NÁVŠTĚVA.

Přišla ke mně na návštěvu,

objala mne teplou ručkou,

do očí se zadívala

hluboce.

Dívala se jako někdo,

jenž se plavil za oceán,

kde žil dlouho, dlouho, dlouho,

bez přátel.

Když se vrátil, nepoznává

svojich drahých, ani oni

nejbližšího svého poznat

nemohou.

Tak se dívala mi v oči

návštěva má nečekaná,

až jsem poznala přec – sebe,

Dětství své...

Děvčátko mi vyskočilo

na klín a mne za krk chytlo,

jak jsem dělávala otci,

mamince.

Do vlasů mi ručkou vjelo,

hladilo mne po mé tváři, –

vrátila se mého žití

Pohádka!...

Oživují draci, víly,

bývalé mé přítelkyně,

hastrman se zas tak šklebí –

pitvorně.

Stuartka zas smutná, bílá,

bojovná též Orleánská,

vyzývají dětské srdce

k účasti...

Nad knížkou se opět chýlím...

Nad obrázky, rytinami,

copatých a pudrovaných

panáčků...

Nade mnou pak usměvavý

dědeček se něžně sklání,

dobrácky mně vysvětluje

minulost...

Lidé v knize, – nade knihou

hlavička má zadumaná, –

nade mnou pak milý, sladký

dědeček...

Jaký obraz! Jak čas letí!

Jedna generace druhou

a tu druhou třetí, čtvrtá

vystřídá...

Nežli myslí proletěly

všechny dojmy mého mládí, –

zmizel host můj, moje milé

děvčátko...

Jak mi prchlo? Jak jen prchlo?

Ohlížím se, zda mi něco

nenechalo přece aspoň

památkou...

Nalézám už! – Velké slzy!!

„Na neshledanou“ mi praví...

Pláči marně: Vrať se, žití

Pohádko!