Vzájemnost.

Štěp mladý truchlí prostřed sadu,

že vzal mu Sever listů vnadu,

a přes vodu, kde šumí les,

je na úpatí skály nes,

kde sprahl vřes.

Však Sever nedbá; pilnou prací

zpět ku štěpu se znova vrací.

Štěp volá: „Trháš listí zas?

ej; divný je tvůj hodokvas,

rci, k čemu as?“

A Sever perutěmi šumí:

„Však srdce tvoje porozumí!

Tu hrst tvých ozdob, zda-li víš,

na fialčinu nesu skrýš;

je mráz tu již.

Ta bez pokrývky tvého listu

by zahynula v bouře svistu,

a kdo by přinesl nám zvěst,

že mladé Jaro blízko jest?

ó nech mě nést!

I já, když slunce výše stojí,

mám dík za věrnou sdílnost svoji

a v utěšený jara den

jsem vůní zrovna opojen –

dráh čas mi ten!

A krásou světa rozháraný,

jak vánkem létám na vše strany

a na ňadra ti snáším s hor

dav písní: zvučný ptáků sbor,

já plachý tvor!

Tož netruchli a těš se jaru,

až přinesu ti dar všech darů:

skvost svěžesti a vláhy číš;

je štěstím, co teď zhoubou mníš;

V čas uvidíš!