Vzbouřená krev.

Je temná noc; jen srdce mé

vnitř ňader zbojně buší,

a myšlenky jak bachantky

mou obskakují duši.

Ta jako radost směje se,

ta jako rozkoš výská,

ta vznešenosti korunou

na pyšné hlavě blýská.

Ta záhad tmu chce proniknout,

ta v slunný jas se hrouží,

ta jako důstojnost vždy v před

všech ostatních být touží.

Ta Mudřeně chce rovna být,

ta Venuši, ta Heře,

ta v kněžky oděla se šat,

ta v zbroj, již vojín béře.

Ta jako píseň vznáší se,

ta jako vášeň skáče –

a moje srdce chvěje se

a moje duše pláče.

Toť přání krve vzbouřené

v par světa těžkém dusnu,

však smrt až v dlaně zatleská,

vše ztichne a já usnu. –