VZBUĎ SE!

V hlubokém spánku vidím tě

dlouhý čas spát.

Mrtvolná bledost

kryje tvé líce,

spánkem ti zšedla

kdys bujná kštice,

zavřené oči,

studené ruce –

kéž jest v mé moci

život ti dát,

když ještě srdce ti tluče –.

V hlubokém spánku vidím tě

snít dlouhý sen.

Srdce mě bolí,

hledím-li na tě,

rád bych ti řekl,

co jest mi svaté,

rád bych ti v srdce

víru svou vložil,

když ještě tluče,

ač slabě jen,

a vše, co prosnil jsem, prožil.

V hlubokém spánku vidím tě

odpočívat.

Rád bych tě vzbudil

a vyrval hnití,

rád bych tě vrátil

novému žití,

ty však spíš tiše

v prohnilém loži,

z nějž bolest dýše.

Oh, což tě snad

ku spánku zakleli bozi?

V hlubokém spánku našel jsi

lhostejný klid.

Nevíš, proč žiješ,

proč jsi se zrodil,

klneš snad tomu,

který tě zplodil,

a sám v své zlobě

otroky plodíš,

kteří zas tobě,

až budeš hnít,

klnouti budou na hrobě.

Neusni proto na věky.

Ještě jest čas

učit se žíti,

milovat, toužit,

za své se bíti

a dobru sloužit.

Chtěj též svůj podíl,

nezmírej dříve,

neb jsi se zrodil

k poznání krás

a světské morálky lživé.