VZDÁLENÁ MILÁ

Plyne po řece, plyne

bílý nebes pruh...

Jak vlajka na loďce kyne,

proudící modře druh,

tříšť ta bílá.

Břeh řeku objímá, silný, kamenný,

svými rameny.

A já? Jaká to smutná jsem milá,

keř do proudu vstavený.

Vlny mne objímají,

břeh i stín ke mně daleko mají.

A někdy přec,

uprostřed proudu toho

přijde moje chvíle,

rozkvetu bíle.

Břeh na mne z dáli se podívá,

silný a kamenný,

jak kvetu nad vlnek hrou,

a já – keř do proudu vstavený,

pošlu mu vůni svou.