VZDÁLENÁ VZPOMÍNKA.

Nedělní dopoledne bylo podzimní a slunce mdlelo,

z malátných oblaků tvář prodrati se marně pokoušelo.

A myšlenky mé, zabloudilé vzpomínky, mí ptáci siví,

v mé mládí zpět se sunuly a v klid můj zádumčivý.

Pak ke klavíru bezděčně jsem used v divném zamyšlení

a staré písně přehrával, v nichž vůně doby tlí a není.

Šli „Tisíckrát tě pozdravujem“ zpívajíce, zbožní poutníci,

družičky, ženy, babičky, šly na pouť hlučnou ulicí.

Však lid, jenž po chodnících promenoval všudy,

byl samý klobouk široký a karafiát rudý.

„Na hutích z pecí prázdnota dnes zeje vyhaslá.“

A okna v ulicích se křikem otřásla.

Já, synek pobožný, jsem k procesí se přidal,

když Otčenáš se s výkřiky v rhytmických pausách střídal.

– Ó mládí mé, v dalekých lesích pobožná je kaple ztracená

s obrazem Marie – vzpomínka vzdálená, ba vzdálená.