Vzdáleným.

K vám, kdož jste jednou promluvili k mému duchu

a které nepříznivý Osud zahnal v dálku,

víc, než si myslíte, obracím sen i tuchu

a nejvíc s vlastní sudbou zlou když svádím válku.

Vy nevíte, jak často v snění dálku měřím,

jak v posled velká s nejmenší mi v jednu splývá,

že k líné hmotě spoután jsem, jak těžko věřím

a že snad pouze proto jatá duše zpívá.

Tu tajné přání, kéž byste jen blíže byli,

se dvakrát cítí, prostoru taj duši leká,

duch křídla rozpjav změří bleskem mnohou chvíli,

vzpomínka valy nepaměti valem stéká.

Však marno, marno všecko. Nejste prostě tady,

svou mdlobu cítí duch a v té tu pravdu pozná,

kdo měří vzdálenost, jho cítí její vlády:

že nejmenší jak největší je stejně hrozná.