Vzdech.

Vyvracel víry dogmata

rozumem kaleným.

Dopsal. I sedí zadumán,

se srdcem zemdleným.

Je noc, je ticho. Měsíce

záře se rozlila

po stěnách, koutech světnice – –

tam stará postilla;

maně se ruka vztáhla k ní,

maně ji otvírá:

tu písmo, rukou matčinou,

v oči se upírá...

Na listy hledí sežloutlé,

vybledlých do řádků:

jako by slyšel poznovu

snů děckých pohádku.

A srdcem touha zachvěla,

oči se zrosily:

„Ó kéž bych posud na klínu

vám říkal z postilly.“