Vzdech svatohorský.

Když listí žloutlo, černaly se líchy,

já, poutník znavený, kdys odhodlaně

do chrámu spěl před obraz Matky Páně

na Svatou Horu oplakat své hříchy.

A také kouzlo, taký půvab tichý

mou duši jal, že sepjaly se dlaně,

že cítil jsem, jak slzy kanou na ně, – –

já mnil, že na vždy zkrocen osten pýchy.

Leč dnes – ó žel! – kam prchla moje síla?

Zřím sebe sám se starou cestou bráti, –

jen stesk a žal a vzpomínka mi zbyla!

Zrak opět zvedám k tobě, moje Máti,

jak tonoucí, jejž nesou vlny dravé, –

ó slyš mé lkání: Ave! Ave! Ave!