VZDECH ŽENY.

A všude temno šerým křídlem líbá

ve žalu nekonečném pustou zem,

tvář bolem zlomená se dolů dívá

nad náhrobním mým mrtvým kamenem!

Ve očích její kletba sténá, hrozí

tím odvěkým již vpsaným znamením,

jimž stížení my lidé přeubozí,

jsme životem šli bludni zmámením.

Jsem tvorem ubohým, jejž osud stvořil

jen náhodou pro hříčku svou,

jíž luzné ideály a vše zbořil,

tu bytostí ženou nazval ubohou.

Ať proudí touha žhavá, vzdychá, plane,

vše nadarmo jen, pláč je ozvěnou,

když list i růže k nohám mojím skane,

jsem bytostí jen slabou, zmoženou.

A všude temno, jednotvárné, děsné,

tu náhle stříbrný jak paprsk’ svit,

ve srdce smutné naděj nová klesne

jak bujný pták když v jaře vzduchem lít.

Ta naděj štěstí zatím pouhou bájí,

a nemá nikde sluneční svůj byt,

vždyť žena, když i práva svého hájí,

přec nepřestává ženou křehkou být!