Vzdech.

Než na počátku Bůh děl: Světlo buď!

a slunci hvězdami se nebe mží,

stoup’ za soumraku na zem Otec lží

a svoje símě nasil v její hruď.

I rostlo výš a výš, až odnikuď

pro listí spletité a pro hloží

tvář nebes nespatřit, – a odnoží

se chytil pýr i v lidských srdcí rmuť.

Tu z hloubí jedněch prsou stesknul vzdech

a silou neznámou hned v orkán vzrost’,

že zachvěl se strom smrti v kořenech

a každý suk a každý letorost;

a k nebi průlinou, jak strom se sklání,

šla modlitba a k zemi slitování.