Vzdech

A duše touží se vzdáti – – –

Jí nejímá malicherný svět;

vše, co jí dal, pohrdlivě mu vrátí,

a třebas jediný za pohled,

za slovo jediné, jež by jalo

jí srdce do kovových pout

a nabízelo mu sladkostí málo,

byť v hořkostech se rozplývalo:

však v loktech by smělo za to spočinout,

kde lásky zdroj se v boku tají,

kde ruce, probité hřeby,

tak sladce bolestně objímají,

a nohy proklané k nebi

s kořistí sladkou na ramenou,

jak pastýř s ovečkou nalezenou,

radostně domů pospíchají!