VZDECH.

Když Osud zdeptá v prach a do krve nás zraní,

že bez kletby i bez slzí jdem v lože,

tu přec, než přijde milosrdný spánek, maní

si vzdechnem slábi, zlomeni: „Můj Bože!“

A divná věc... Co tvrdý vzdor tu nemoh’ zmoci,

ni pokorných slz proud, když jindy v lože

jsme zoufalí šli, uklidnil nás, tichou nocí

jenž maní zazněl, vzdech: „Můj Bože, Bože!“