Vzdechy.

Jitřenka když tmavé noci

V políbení ,s Bohem!‘ dává,

Na mé oči pak se snížíc

Se spánkem je rozžehnává:

Jak se tkne jich křídlem svojím,

Jest On prvním vzdechem mojim.

Když pak vzešlo slunce zlaté,

Blažíc zemi svojím bleskem,

Jeví se před zraky mými

Obraz Jeho růžným leskem.

A od rána po den celý

O Něm srdce myslet velí.

Když pak hvězdy v rouchu zlatém

Po nebi se rozprostřely,

Ztichnul hluk i šumot denní,

Ptactva písně oněměly:

I já měním v spánek bdění,

O Něm jesti moje snění.

Věru myslím, že až jednou

Přestanu na světě žíti,

Ještě bude v mrtvém těle

Živé srdce pro Něj bíti.

A ta kvítka na mém hrobě

O Něm budou šeptat sobě.