Vzdělanec bez víry.

Vzdělanec když víru zmaří,

lépe-li se jemu daří?

Má a čítá mnoho knih,

ale jed jen ssaje z nich;

katechismus zapomněl,

rozum se mu zatemněl.

Žije vesel bez bolu

z tatíčkových mozolů,

zhoubné bludy pilně šíře,

posmívá se dědů víře,

jenžto z víry ctnostně žili,

a v té pravdě šťastni byli.

Zač však má tu velkou věc

nevěrecký učenec?

Dokud se mu dobře vede,

smyšlenky mu stačí bledé;

ve strast-li však časem klesá,

marně na pomoc zve běsa.

Svedenci též jeho řečí

velmi špatně se mu vděčí;

co v nich zhasla svatá víra,

v duších jim i láska zmírá,

nastal-li jim blaha sklon,

bídnými jsou jako on.

Ještě dobře je-li sám

zbožných dědů spustlý Chám;

má-li ale ženu, děti,

poslouží jim bludů smetí?

Trudné budou hodiny

Tvé a Tvojí rodiny.

To tvé péro ceny ztrácí,

nenalézáš vhodnou práci;

Ty chceš žíti jen tak lehce,

hmotně dělat se ti nechce;

avšak bezbožecká hlava

na váhu vše lehkou brává.

K nábožným se obracíš,

o jichž lásce k bližním víš.

Od rána až do večera

jevíš zběhlost svého péra;

kreslíš bídu zoufalého

svého srdce nábožného (!);

směle píšeš klam a lež,

ubožáku, těš se, těš!

Vděčnosti tvé plané sliby

tratí se jak v řece ryby.

A co potom, až tvůj klam

oklamaným bude znám?

Dobrou radu dát Ti mohu,

kajicně se navrať k Bohu,

Bůh Ti po zlé zemské pouti

nedá věčně zahynouti.