VZDOR.

Chrám duše mé kdys nádherou se stkvěl,

na oltáři chor světel němě stál,

dav pobožných skroušené písně pěl,

k nimž doprovod já na varhany hrál.

A oblak kadidla se vzduchem nes’,

v svůj bílý závoj věčné světlo skryl,

z něj těžký odor ponenáhlu kles’

a proudem mdlým se v temné kouty lil.

Však přišel’s Ty, Ty anarchista Zmar, –

ve chrámu mém jsi bombou o zem třísk’ –

a slyším dosud, z mraků dusných par

jak výsměch Tvůj tak vítězně si výsk’. –

A Ty se’s domníval, že budu lkát?

ostrými nehty rváti prsa svá? –

snad spílat Ti? – ó ne, jsem tomu rád,

je dobrodiním velká krádež Tvá! –

Nač Tobě k vůli jevit ženský rmut?

Já prohrál jsem, – však po boji je klid, –

dám oltář v kout, jenž zůstal nedotknut,

tam chci zas věčné světlo rozsvítit.