VZDOR PROTI JESENI

Kdes na Východě mocný sultán žil,

ten Jeseň zdolat sobě umínil;

chtěl vidět vše jen kolem sebe kvést,

u paláce, kol parku, u všech cest;

kvetoucích tamaryšků celý tlum

dal vysázeti si až ke schodům

a na ty prales rezed, lilií,

jasmínů, které břečtan ovíjí,

a orchidejí, růží v kbelíkách,

že modř a žluť a sépie a nach

se snoubily ve barev směsici;

byl bakchanál to Vesny zářící!

Vše pečliv denně zalívati dal,

by dál se zimě blížící se smál.

Již myslil skoro, vítězstvím jest jist,

však viděl zrána zplihlý viset list,

vše zchřadlo, zvadlo týden za jeden,

a pestrý sad stál serván, zpustošen.

Tu vskutku rval si vlasy, probděl noc

a viděl přírody řád, vyšší moc

že trůní nad ním, turban s hlavy strh

a v hořkém žalu s pavlánu se vrh.

Co dále? Nic. Rok dál spěl vesele...

Zda není líp si dělat přítele

i z jeseně? Ba, vítat zimy stopy?

To mnohý ví, leč každý nepochopí.