Vzduch zašedlý, v němž svitu světla není,

Vzduch zašedlý, v němž svitu světla není,

svou vlhkou rukou kmeny stromů smývá,

zem jednotvárnou píseň nudy zpívá

a zeje plným prázdnem zubožení.

Den příšerný příšerné plodí snění,

a myšlenka, jež unaveně zívá,

mdlým křídlem sotva povrch vody zrývá,

jež kyne šerou tůní zapomnění.

Jsme všichni děti dne a děti doby

a všichni mřeme ospalostí línou,

jež příšernou svou hlavou těžce třese;

což divu, že je vítán osten zloby,

že spřátelíme se i s bouří sinou,

když ruch a život na svých křídlech nese?