Vzduchem hučí to a zvoní,

Vzduchem hučí to a zvoní,

bouří to a hřímá,

táhnouť zvony ze všech konců

do starého Říma.

Velké, malé zvony hučí

mocně černou nocí,

ve snu slyším je, jak letí

tichou Velkonocí.

Cítím, jak ty mocné zvuky

moje srdce budí,

jak se srdce rozzvonilo

v třesoucí se hrudi.

Rozzvonilo jak za dávných,

jak za dětských časů,

když jsem ještě rozumíval

kovovému hlasu.

A teď zase srdce zvučí

hučí, porozumí,

v rozechvělé pobožnosti

v chorus zvonů šumí.

Letí s sebou, šumí s sebou,

celé rozechvělé,

jak by putovalo k Římu

ve kovovém těle.

Skáče, jako v dětském těle

dětské srdce skáče – –

bože, zvuk ten k smrti smutný,

kdož to, bože, pláče?

Jaký zvonův šumem zvoní

zvonek pronikavý? –

jeho zvuk jak smrtná trýzeň,

jako uhel žhavý!

Zvonku truchlé naříkání

v srdce náhle padne,

že mu zápal horký, žhavý

náhle v ledy zchladne.

Znám tě, znám tě, zvonku pláče,

znám tvé naříkání,

vždyť jsi předrahému otci

zvonil k umírání!

Vždyť tvůj pláč mně srdcem mojím

věčně, věčně zvoní,

vždyť i v radovánkách náhle

moji hlavu skloní!

Vždyť mne ze dne vzvoníš v noci,

z noci vzbudíš ke dni –

zvonil’s otci ku hodince

a to ku poslední!