VZDUŠNÉ PIANISSIMO

Nach růží něhou luny vzplál

a lunu zmámil růží jas,

když vycházela z lůna skal

a její vlas se v tůni třás’.

Třpyt křišťálných hvězd vybledal

v mhách nad usnulou krajinou,

kdos v lovčím zámku na roh lkal,

hrál na roh zmdlený hluchou tmou.

Až vzlykem zmlkl rohu hlas.

I růže zdřímly v skleníku.

Jen luny vlas se slastně třás’

v skle spící tůně rybníku.