Vždy časně ráno smutna vstanu

Vždy časně ráno smutna vstanu

a jdu se modlit k Slitovníku.

– Hle, jak se houpá na čakanu

mých sedm smutných loupežníků.

Bůh nechce zřít však, co mne bolí,

vždy chlad a přísnost v jeho líci.

A chmurně hledí do údolí

mí nejsmutnější loupežníci.

Ty žárné oči dávno schladly.

Tak schladly, jako všechno schladá.

– Vy loupili jste, vy jste kradli,

a já vás měla za to ráda.

Vy líbali jste v ohně plání,

v hlubokých lesích, při vichřici.

Vy tančili jste do svítání.

– Proč věšeli vás, loupežníci?!

Já kvítí polní pro vás nesu,

vy ale k němu nevoníte.

Mám kapradiny z vašich lesů,

vy ale už jich nevidíte.

Jak vítr vaším tělem klátí,

já stojím mdlá a bez naděje.

– Když Kristus pán moh’ z mrtvých vstáti,

proč vám též toho nedopřeje?!

A já vás všechny milovala

v hlubokých lesích, při vichřici.

A já vás všechny zrazovala,

mí smutní, krásní loupežníci.