VŽDY, CÍTÍM-LI SE SÁM A SÁM...

Vždy, cítím-li se sám a sám

a jako v lese opuštěný,

když noci tmavé slyšet steny,

v snu nejvyšší strom vyhledám.

Jak z pohádky hoch šplhávám

výš po sucích vonící kůry,

že strašně sladko mi, s té hůry

když po světle se podívám,

zda někde chaloupku kdes v dáli

by oči moje vypátraly,

okénka, jež jak oči žhnou.

Zda kosmatými pod větvemi

jsou magnetem a směrem jsou mi,

a třebas v záhubu mne zvou.