VŽDY NA VEČER...

Vždy na večer, kdy stich’ už celý dům,

kdos neznámý, jejž pouze ve snách tuším,

číš poesie zvedá ke svým rtům,

jíž hudba je všem osamělým duším.

Tu za zdí mou, i v domě možná jiném

zvuk jako z varhan do ticha se lije

i v tmavou noc i při měsíci siném,

pln vážné hloubky, něhy, harmonie.

Kdo hrá to, nevím, ale myslím vždycky:

Tam za zdí zvedá čistý kalich krása,

tam duše tichá, již zhnět’ osud lidský,

svou tíž, své pouto, pozemský prach střásá.

A ze své viny zpovídá se Bohu

a žaluje, čím svět ji uštknul podlý,

v svět touhy vzlétá, v chrámy divných slohů,

své křísí sny a pláče a se modlí.

Ó, neznámý ty hráči, vidím v snách

tvůj jemný profil, vznešený a bílý,

tvůj žhoucí zrak, jenž hvězdy hledá v tmách,

když čela pruh se na sklo okna chýlí!

Kdo tuší, co se v hříchu válí svět,

ti rvou se a ti po své křičí spáse,

že ve výši kdes jako bájí květ,

jenž puká v noci, duše otvírá se?

Sem ke mně vane vonný její dech,

a duše moje, vůní její spitá,

se sama vznáší tónů na křídlech,

per jejich ze snů spředených se chytá.

Je duší všech to očistěných chrám,

co kyne mi, kde mír jen vlaje svatý,

kde hudba sfér zní...? A já nevím sám,

že ruce mé jsou na mém klíně spjaty.