Vždy nosil jsem Tě ze hřbitova...

Vždy nosil jsem Tě ze hřbitova,

kde dědeček spí s babičkou,

a líbal jsem Tě, líbal znova,

rád byl bych v ústka malinová

vzdech’ celou zpěvnou duši svou.

Kde jsou ty časy – ach, kde jsou!

Já nosil Tě – jeť kámen mnohý

na cestě v posvátný ten sad –

jak měl jsem nechat’, přeubohý,

Tvé nožky o kamenů rohy

nevlídnou chůzí týrat’ snad,

ty nožky, jež jsem měl tak rád?

A teď, když bez Tebe tam kráčím,

tak ukrutno mi, že bych kles,

zrak temní se, a když se vracím,

víc žalu záchvatem se kácím

než peň, když na přestálý les

zlý buran rozlícen se snes.

Ó kéž by Boží smilování

tak přivilo mě v náruč svou

a slíbalo mi žalosť skrání

jak Tebe já, než při skonání

v hrob svoji vnučku maličkou

vzal dědeček si s babičkou.