Vždy pozdě na podzim a příliš skoro z jara

Vždy pozdě na podzim a příliš skoro z jara

ten dojem mám, že ZPĚVAVÝ JSEM PTÁK,

jen v melodiích myslet, mluvit musím,

utéci za město a výsknout do oblak.

Pak ztichne všechno ve slov sladkých rytmy

a pozděj vše se mění do abstrakt,

až v bláhovou mou moudrost v pozdním létě

v mlčení teskném vítr dává takt.

Je moudrost naše jenom hudby vláním

a hudba tajemství jest nejbližší,

tak pěvce píseň sladkým nazíráním.

Žel, sluch náš vždy část hudby uslyší.