Vždy ráno jsi mne celovala...

Vždy ráno jsi mne celovala,

tvář vrásčitou a sivou skráň

a říkala: „Hleď, Lila vstala,

dej ruku mně a také vstaň,

juž na lípě si hrají ptáci

a slunce svítí do oken:

viď, dneska nebudeš mít práci,

viď, že půjdeme spolu ven.

Tak stroj se, tak, a nakrm ptáčky

a hodný cukru kus jim dej,

já vezmu pannu si i hračky –

ty čteš, tatínku? nech to, spěš,

sic, budeš vidět’, uteku ti

a potom mne juž nenajdeš“...

tak vždy mi dodávalas chuti –

a já se uleknul a šel.

A přece prchla jsi mi, běda,

a nemohu Tě naleznout,

ač duše má Tě stále hledá,

vše prázdno, každý síně kout,

a přec, ať jsem jen hrstkou země,

mé nitro krásný plní sen,

že třeba neslétneš Ty ke mně,

já k Tobě vzlétnu obrozen.