VŽDY STRANOU STÁL JSEM

Vždy stranou stál jsem, davu hluk

jak kalných toků přívaly

mne děsíval; mne jímaly

víc lesy, hory, polnic zvuk,

chaloupky v zápolí,

růže v jich okolí,

studánka v údolí.

Když večernice stříbrem plá,

zasedám ve svou besídku

a slavím v tichém přípitku,

co spláchla času vlna zlá.

To květů nemělo,

to trním bolelo

a všecko zemřelo.

I památky, jež srdce má,

pomalu každá umírá,

branka se za vším zavírá

a život můj se dokoná

jak píseň večerní

nad vlnou jezerní

za mříží klášterní.