VŽDY V UŽŠÍ KRUH...

Vždy v užší kruh se zvolna člověk vrací

po divých vzletech bujarého mládí,

po bojích, útrapách a resignaci,

po výsluní stín hledá, který chladí.

Po plánech dalekých cest souší, mořem,

na studovny se omezí kout malý,

na křeslo se svou radostí a hořem,

kde v dumách stráví, bohové co dali.

I přáním brzy křídla odepíná

ta zlatem vroubena a duhou tkána,

vzpomínek sotva stará druž a líná

jej vzruší v stínech noci, v zoři rána.

Ať klidný nebo v svého vzdoru plášti

jen vpřáhá se k své povinnosti pluhu,

a účasť cizí jako cizí záští

mu blednou zvolna v stále užším kruhu.

Snad je to dobře tak, neb oko klidné

líp v podstatu a taje všeho vniká,

a duch, jemuž jest šero jizby vlídné,

na nejužší kruh, na svůj hrob si zvyká.

V bod jeden z toho soustředí se lehce

v to nic, zkad povstal, v kterém rozplyne se,

jak chodci jest mu, prodlíti jenž nechce,

když stíny rostou, ptáci ztichli v lese.

A mlha podjeseně z lučin vstává,

na meze hází juž lem svojí řízy

a roste rychle, houstne šedá, tmavá

a poutník v ní se mihne jen – a zmizí.