Vždy vidím vás jen!

Vždy vidím vás jen, děti zlatohlavé,

když patřím v nebe, oko vaše smavé

a k zemi v květu, růže vašich lící,

váš melodický smích, pták zpívající;

když rosnou nivou pospícháte v chvat,

jak od lilijí nožky rozeznat?

Smím na vás patřit, jaké štěstí pro mne,

smím plnit vaše přání, vždy tak skromné,

znát vaše touhy a sny vaše zvídat,

vám na otázky naivní odpovídat,

smím těšit vás, ó, jaké umění,

mé nitro plno písní, nadšení!

Já věřím v anděly, když jdete se mnou

a zříte ke mně s tváří přetajemnou,

a věřím, kolem vašich sněžných skrání

jas plane od Božského zulíbání;

ó, před pohledem sladkým z vašich řas

i cherubína žhavý meč by zhas!

Jdu za vámi zpět k edenskému prahu

a srdce svoje ztracenému blahu

se učím znovu otvírati v snění

a bolesť skrývat ve hrob zapomnění;

však křísit z něho naděje své květ

a k štěstí – přece usmívati ret.

Ó, jste vy jistě kouzelníci malí,

jež Bůh sesýlá dolů s hvězdné dálí,

jak sesýlá v mech rosu, slunce třpyt,

v keř ptáka a květ vonný na pažit

a v temnou noc tu měkkou záři hvězd:

vás milovat a znovu žít, mé děti,

to jedno jest!