Vždy vůle účel i reguli střídá,

Vždy vůle účel i reguli střídá,

v proměně věčné, jež jest Protheida.

V kruh ona, písně orfické jak zvěsti,

činy, líc hérů, zjev se překocuje.

Však víte, histoři, v všem kývá, kuje

svor charý z prahu dob týž zákon jarý,

týž, božská přírodo a svatá, tvůj.

Vždy z krásy omlazené v transformaci

květ nový, leč týž exotismu v láci

vzejdi ve doby jiné vegetaci.

Však doufá, snář jen nekolísal v snění

spravedný, neklopýt’ sedmkrát v mžení

by, pochybnost též hrudí sirá

vzchvi. Moudrý sám v rozpacích zmírá,

kdy vyplněna v vrch mu naděj čirá.

Proč dí: ó pochybuji?! střepu zmámen

náčepem Tyché, pocal vypad’ z dlaně

neskonalosti onyx svrchovaný

a dokonalosti a klep’ o kámen

či v špižírnu mní zbyl by uchovaný

mu fata, amen bojí budovy se v hrany

či štěstí svého, plán že ztroskotaný

by budoucnosti v rum se sřítil planý

pro malý požitek a losu slevu?

To zřídka, břeh by Hesprid veslař stih,

zjev sporý, dlaň se zrvala, lup by v pych

též udržela a ve pozdní mih.

Však přízeň všeobecnosti co cení,

to hodno cti a slávy v neskončení.

Vždy Psyché, trpěly jež uhozeny

či břímě tíží, velmi milovány

v střet byly, cróna trní z směny

ve messiáše zleští relief,

skráň, portrait zušlechťuje. Gyg, hle, valí,

jubilante, tvých códů manuály,

roj skřítků v tanec, grazií, medus v zpěv.

Ty z Rudohoří, Šumavy se valy,

teď výspy drahé, svaté patrie staly.

Jen v plachý kmit pomním ať. Blesk stráže

že revidované tvé conformnosti

ethické akt zda tkne kdy etablage,

přirozné v suplement ať v odbornosti

redakce cizí již i výkonnosti

dál o půl století v před drahou. Taj

či zastíraný, ukrývaný v báj

či travestický klep z Valdštýnské zkazky,

kroniky černé scientifist sázky

bodem a uzlem zhola skrovným v zdání

a informace učiní kdys maní

málo, čím tíseň v glossy nedostatku

a nóty. Pomni, jest nachu barva

vítězství, lící svěžesti, táž, narva

nezasloužené hany, výtky všaké

a nepochopení v zbodnutí jaké.

Na nitru člověka sidonská scála

a tyrský purpur, oslavy to sálá

ať magneské jak grajské rouno z mála.

Uzříť leč, koho zbodli v zvůle zmatku,

jeť nelítostnou ethická též v krátku.

To piedstálu níž, obrazu svátku

sním tvého, den a dobu, otče léna.

Vím, běžnosti svět kol druh chladný věna

je v díl či dědictví. Též prázdné hrudi

a Psyché suché, slaneččí, jež studí,

jsou v davu tom, jenž směje se a baví,

plesá a proudí, ryčí, hesla volá.

S mäonskou holí vyjdem k prahům zhola

kdy Irus, chuďasi jak chimerského pátku,

specima mysti; polověk sám trudí

se v stud a hanu nad tím a zpět prahů

od oněch spějeme v neskoje tahu.

Leč aeolskou plec v břímě v rovnováhu

výš, vzdor v ni, na Diké nemni váhu,

odplaty strannosti. Výš v Haemu říše

i aetru. Saeculární slyšíš s výše

i lenejský tróp dštít?

To barda chant, to blud ctný v spíše

accustický! To rhapsodie mistra, budí

jež v exaltaci se:

On sám jest ještě výše!