VŽDYŤ MÁME PRÁCI!

„Vždyť máme práci!“ řekla tiše jednou,

když mrak se s mrakem honil mojí skrání,

když život – teď jej s tváří vítám lednou –

mi smutný byl a trpkým odříkání.

A amulet jsou teď mi tři ta slova,

když krok můj vázne, síla má se ztrácí,

stokrát už řek’ jsem, stokrát řeknu znova:

Buď už jak buď – vždyť ještě máme práci.

Jsou tiché cesty, vzpomínka v ně svítí,

a květy velké rostou po jich kraji,

tam duše těch, kdo nepatří si v žití,

se v zamyšlení přece potkávají.

Je jeden chrám – tak aspoň zovou mnozí

vždy umění – a chrám ten všech je větší:

tam ti, kdož vlastní samoty se hrozí,

přec podle sebe před oltářem klečí.