Vždyť to, duše moje, žádným hříchem není,

Vždyť to, duše moje, žádným hříchem není,

bílé hvězdy svítí na tu cestu naši...

a ten bol náš stálý, naše utrpení,

ze dne ke dni je nám milejší a dražší.

Naše sladká touha jenom k hvězdám sahá,

propasti nechť tmí se, neochabnem v letu,

nechť se bouře kolem do divoka vzmáhá,

přece jenom květy rozhodíme světu!

Nechať to i kolem burácí a šílí,

nechať propast děsí příšerná a bezdná –

silni půjdem přes ni, věrni v každé chvíli,

cesta naše bude závratná a hvězdná!