Vzhůru pro svobodu!
Svoboda, ó jak to sladké slovo,
slovo mocné, jež nás k činům zove!
Svoboda, ta v prsou našich plane,
ta nám ňádra šíří, prsa hřeje,
ducha vznáší k výším nad otroky:
Svoboda to živel, v němž nám žíti!
Nuže, sláva svobodě! Ať žije,
kdo cit chová v hrudi pro svobodu!
Zkáza ale tomu, kdo nás v poutech,
kdo chce v mrzkých okovech nás třímať;
zkáza oněm, jenž nám člověčenstva
svatá práva nectně upírají! –
Drahně času v otroctví se svíjel
rod náš milý, slovanský náš národ;
drahně času úpěl v hanbě bídné,
nesa břímě potupy a hany;
drahně času podlý vrah náš kydal
nečesť na slovanské naše plémě:
než ten čas, ten zhoubný, bohdá minul. –
Vzešlo slunce novým, zářným leskem,
vzešlo slunce Slávy, doby nové!
Doba nová vítá syny svoje,
vítá je, by žili život nový!
I nás vítá, bratří, doba nová,
i nás vítá k budoucnosti blažší.
Nuž i my ji vítáme, tu dobu,
dobu novou s celým srdcem vřelým,
vítáme ji ve naději sladké! –
Vzešlo slunce novým zářným leskem,
novou dráhu vlasti naší káže –
než hle! chmury černé na obzoru
zastřely to slunce s leskem novým,
obloha se halí v mraky děsné,
obloha ta věští bouři strašnou:
rachotí hrom ječný po nebesku,
blesků sykot v bouř se zářně mísí. –
A co my v tom vzteklém bouře jeku?
zalezeme v skrýše, plni leku?
Ne my juni jiskrných jsme zrakóv
a bratrských srdec v prsou vřelých;
nezalezem plni strachu v skrýše,
aniž dlíti budem v netečnosti mdlobě.
Rachotí hrom ječný po nebesku,
blesků sykot v bouř se zářně mísí.
Ha! to hlas je bouře, jenž nás volá,
bychom prudkým letem v pole táhli,
v pole tam, kde kyne vlasti naší
nová sláva po krvavé seči.
Nuže, vzhůru, kdo jest synem Slávy,
v boj ten pro svobodu a pro právo!
Či snad váhať budem v mrzké bázni?
nepřátelům vlasť svou v zkázu dáme?
Ne, my životy své v oběť dáme
pro svobodu, jížto vlasť si žádá.
Z boje a po bouři vzejde slunce
v nové slávě, novým zářným leskem,
zářiť bude v kraje, prosty vrahův,
nepřátelské potupy a zloby.
Z boje vzejde svoboda a sláva
a vlasť naše bude opět zdráva!