Vzhůru, vzhůru, letní noci,

Vzhůru, vzhůru, letní noci,

opusť pažit vřes i sněť,

zlatořasný den tě plaší,

a skřivánek už se vznáší

v blankyt, nuže domů leť!

V trávě procitnuly květy,

vlašťovice kolem střech,

mladá žínka v myslivárně,

a tam v oblak tihne švarně

sokolík už na dostřeh.

Jenom sem tam mrtvá kvítka

s bohem dala družkám svým,

zvadla vroucí slunka láskou,

nebo chladných větrů zkázkou,

nebo těžkým krokem mým?

Noci! dušemi těch kvítků

mohútná svá křídla zdob,

vímt’, že zaneseš je vzhůru

a že svitnou s nebes kůru,

jako hvězdy na svůj hrob.