Vzhůru!

Otvírá svůj jícen pekel brána!

Kdo je Kristův, vzhůru na satana;

větší než kdy sbírá nyní voj,

proti Boží pravdě chystá boj.

Posedlých už čítá valné pluky,

a ti tropí bohopusté hluky;

slovem, pérem šíří lež a blud,

v nedospělých dusí všechen stud.

Lesklými se ohánějí hesly,

skrývají tak vlastní rozum skleslý;

dávno vyvrácený bídný klam

do hlavy jim leje satan sám.

Co jim po tom, že lež v mladé duši

jasnou pravdu, blahý pokoj ruší?

Statků jen a slávy hledají,

o blaho svých bližních nedbají.

Co jim po tom, že svůj národ kazí,

že mu cestu do záhuby razí?

Jen když dojdou svého záměru,

po satansku šíří nevěru.

Je-li horších v světě provinilců

vedle těchto bídných odrodilců?

Národa, prý, hájí řeč a mrav,

nevěrou však štvou jej v bídný stav.

Odrodilí vnuci zbožných dědů,

sypte v národ pekelných svých jedů,

brzy zvolá oklamaný lid:

„Dráči vzali blaho nám a klid!“

Vizte Vámi rozeštvané davy,

počítejte nešťastné ty hlavy!

Hle, už nyní zlostně klnou Vám,

poznaliť, ač pozdě, ten Váš klam.

Z bytů, jindy šťastných, na Vás hlídá

Vámi způsobená hrozná bída;

zničili jste blaho rodinné,

radosti tam není jediné.

Jindy muž jda z domu, choť svou zlíbal,

děti křížkem žehnal, k nim se shýbal;

od plačících odcházívá dnes,

osopiv se na ně jako pes.

Druhdy děti měly dobré šaty,

dnes je na nich lata vedle laty;

kde zněl jindy blahý smích a zpěv,

dnes tam ozývá se pláč a hněv.

Manžel, otec, zbaven víry svaté,

s pravé cesty zbloudil v bludy klaté;

namluvil mu bohaprázdný druh,

pijanů jak oblaží jej kruh.

Omamován kořalkovým puchem,

rychle chřadnul tělem, pustnul duchem;

s ním i matka, děti hynuly,

zoufalé jim doby kynuly.

Chrabře ničme pekelnou tu setbu,

zapuzujme z rodin děsnou kletbu;

zmužile se dejme do boje,

odhalujme pekla nástroje.

V kříži Páně jistě zvítězíme,

víru, lásku v lidu roznítíme;

o Své Církvi slavně Kristus dí:

„Brány pekla nepřemohou ji!“