VZKAZ.

Vykřikovat musím všude,

že jsem přišel na studie,

na studie, abych mohl

pochlubit se postavením,

abych mohl milovati

ve svém srdci po měšťácku,

po manželsku svoji milou

ve světnici vytopené

při diskretním svitu lampy

v pohodlném poschodí.

Při studiu říkám si to,

hladím srdce zhladovělé,

dokládám to argumenty,

vyčtenými z různých církví,

chválím sebe, chválím tátu

za to krásné vychování;

vzpomínám si leckdy při tom

na stráň měkkou, plnou květin,

na mumlání tmavé řeky,

na hvězdnatou noční krásu

v osamělé přírodě.

Táto, mámo, strýče, teto,

držte nad mým mládím ruku,

ukazujte na mé štěstí

jako psovi na slaninu,

budu vám kdys vděčen za to,

že se stanu velkým pánem

a že budu milovati

ve světnici vytopené

v pohodlném poschodí.

Držte nad mým mládím ruku,

nedejte mu plakat hloupě,

nereelně fantastovat

o jakési bujné kráse,

o zpěněném žití toku,

o modravých horských výškách,

v nichž se toulá bezstarostně,

houká do všech koutů světa,

rozstřikuje perly smíchu,

symbol štěstí života.

Táto, mámo, strýče, teto,

nebojte se o můj talent.

Pozoruji s potěšením,

že už stojím na té cestě,

na té cestě spasitelné,

kterou kráčí mládí řádné,

která vede zcela jistě

do světnice vytopené.

Kdybych se snad uchýlit měl,

– nedej, bože, neštěstí –

vysmějte se jenom klidně:

„Romantiku, romantiku.“

Kolik srdcí pláče ve mně,

kolik hlasů marně volá:

„Mládí moje, mládí, mládí,

však se sejdem’, však se sejdem’!”

Sejdeme se jistě brzo,

v nočním tichu vykřikneme,

zavoláme na měšťáky,

nevzpomenem’ na zlý symbol,

na hafany prokleté – –!?