Vzkaz domů.

Milenky sladké, roztoužených duší,

překrásných zraků, které v slzách plovou,

těl pružných, svítících, jež po objetí touží –

nevěsty, které požár rudý náhle jste zhasit musily

a šat svůj nádherný a vínek svatební

změniti šedým rouchem odříkání –

vy vonná poupata, jimž slunce zhasl žár

mlhami zklamání i v hořkém slzí toku,

odpusťte nám, my musili jsme jíti.

Opojné růže, ženy naše dobré!

Vy stromy úrodné, v jichž tichém stínu

jsme těžkou hlavu kladli k odpočinku,

vy keře lásky nikdy nevadnoucí,

vy kotvy pevné tkvící na dně moře,

korábem naším které divě zmítá,

prameny opojného žití proudu –

vy sladké zahradnice našeho štěstí

i jeho moudří strážci,

v loktech svých měkkých chováte naše příští,

růžová tílka drobounkých tvorů,

stvořených námi v nádherných nocích prochvělých láskou,

a z očí vašich, na nichž dosud hoří

polibky bolestného rozloučení,

z těch očí, v kterých pohasly už všecky hvězdy

a v kterých propast zoufalství se zračí

s naděje plaménkem jen slabým na dně,

z těch očí kanou těžké, hořké slzy

na drobné hlavičky těch malých ptáčat

a srdce vaše ustrašeně bije.

Vy odpusťte nám, ženy naše dobré,

my musili jsme jíti.

Vy matky naše šedé, s vráskou v líci,

jež v sladkých bolestech jste život daly

nám, synům svým,

jež srdce vaše pyšně pozdravilo,

vy lásky svojí velké trpitelky,

jichž ruce dobré, které první kroky

nás, malých tehdy capartíků, vedly,

jsou plny vrásek, zažloutlé a suché –

vy stromy stárnoucí, jež žíti mohou

jen v slunci štěstí dětí svých,

vy, jejichž život nemá jinak smyslu

než v žití našem,

vy, jež jste v dlouhých nocích u nás bděly,

vy, jež jste tolik hříchů odpouštěly

a šťastny byly, když jste spatřily nás

konečně vzrostlé, statné, podobné svým otcům,

jež v nás jste znova tolik milovaly,

vy žití trosečnice,

nyní v pláči hořkém

vy zoufalému srdci chcete uleviti,

vy šedé vlasy nyní v bolu rvete

a k Bohu voláte o žití svého syna

v bezesných nocích.

I vy nám odpusťte, vy matky naše šedé,

my musili jsme jíti.