VZKAZ III.

Mistře Kodíčku, tak vlez jste

do stojatých našich vod...

Pámbů s vámi, veďte si tam

s amfibiy o závod.

Dva jsou soudy: dnešek – taškář

huláká svá mínění,

přísná Budoucnost je zváží

prozkoumá a promění –

neslyšíte její kroky?

Ohlušit snad chcete ji?

Marno. Tisíců je vírou.

A mou velkou nadějí.

Básník J. S. Machar proti křivým pomlouvačům!

PO VRTICHVOSTECH – ŘITĚLEZEC!

Tak jako vždycky: strašné rozhořčení,

morální despekt, každé slovo dýka,

soud pro věčnost, a odvolání není –

tak šmok se u nás vrhá na básníka.

Pro efekt pochválí tvou velkost dávnou –

let čtyřicet už v dobách pustých štvanic

se dovídám, že minulost mám slavnou,

leč v této chvíli nestojím už za nic.

A jako vždycky přišli zase všici.

Jen tváře jiné – ve vojsku tak bývá:

zbraň stará, jenom noví bojovníci,

leč taktika jak byla od jakživa.

Chlap, jenž se prodal dvakrát či už třikrát,

ti vytkne, že se názor tvůj teď zvrací,

tramp na chvíli se od koryta přikrad,

řve, že stát pensi dal ti za tvou práci.

I poet přiběh – ovšem, že ne gratis –

jak čilé hádě svlík už duše kůži –

rozsudek dá ti – plural majestatis:

„my“ zmýlili se v básníku i muži.

Ah, služba, služba! Kreatury bědné,

jež ohýbáte páteř svojich nátur

a dřete se tak za noci i ve dne,

ut aliquid fecisse videatur.

tož nyní do Lán bez řečí,

ať Stivín tam se přesvědčí!

Soudruzi, jaký to váš vývin?!

Což ve vás špetka citu není?!

Smí mě rvát deně z hrobu Stivín

za svědka těch svých blabolení?!

O čem bych moh teď svědčit ještě?!

Že tenkráte jsem při tom stál,

když zuře, za prudkého deště,

M. přítelovu kštici rval,

že po ni nezbylo ni vlásku?!

Či že jsem na Hradě kdys shled,

jak M. se pustil do klobásků

a že je s rozhořčením sněd?!

Či že jsem – byl tam lidstva nával

a mnozí též se divili –

zřel, jak M. s klením poklepával

krk bílé páně kobyly?!

To tedy ještě dosvědčuje.

A víc a dál ať není štván

tím fantastou, jenž Stivín sluje,

nebožtík Gusta Habrman.