VZKÁZÁNÍ JANU OPOLSKÉMU

Je červenec a hoří den

v pavučí slunce zapředen,

a je až příliš sladká noc,

kdy smysly křičí o pomoc,

časná jitra, hlas kohouta

chorály ptáků rozpoutá,

poledne zuří nad námi

den jak den času hranami:

je chvíle, kdy se prsty kladou

na článek v přátel růženci – –

muž tichý, drahý – s šedou bradou,

i on se zrodil v červenci.

Ale ten měsíc ohnivý

svému se synku podiví..

Je pravda, ten kraj kol Nové Paky

drsný je, sirý. Šedé mraky

zavadí často o zem tu,

teskného zrodí poetu.

Vždyť ani pohárem já vínka

nedovedla jsem uctít synka –

říká si půda, červená se..

A přec ten synek miluje,

i když už dávno vzdal se kráse,

kraj ballady své – jaký je..

Za časů dávno minulých

(vždyť také mně o létech mých

mladosti mé – hovoří čas!)

Svět smutných vkročil mezi nás.

Básníku, chtěl jsem poznat Vás.

Však – kdo je básník? Posel krás?

Pokladu strážce? Bludička,

jež nad svým světlem tiše lká?

Po létech přistoupil jsem k Vám.

Mlčel jsem – hořel v růměnci.

Ach, co Vám tady povídám?

Navždycky jste v mém růženci.